Zejména rodiče prvního dítěte si naivně myslí, že nejhorší období v životě dítěte je novorozenecké. Netušíte co dítě potřebuje, co znamená který projev, nedomluvíte se s tím, nic vám nerozumí, a vy zase nerozumíte jemu. Jenže mu stačí málo – bezpečí, láska, plné a spokojené bříško, teplo a dostatek spánku. Jak dítě roste, logicky se zvyšují i jeho nároky. Začíná se více hýbat, rodiče musí být více ve střehu, a je potřeba dítěti přizpůsobovat život celé rodiny. Během druhého roku začíná období prvního vzdoru, což je pro nervy obrovská zkouška.

Dítě zásadně nejde kam chcete vy, na všechno vám odpovídá ne, ječí, může vás i bít, kopat do věcí i do vašeho psa, a vy si tak nějak nevíte rady co s ním. Máte strach s ním kamkoliv jít, protože když ho chytne záchvat kvůli jiné barvě koupené tyčinky, čelíte opovržlivým pohledům všech lidí okolo. Toto období je normální a přejde až okolo třetího roku. Nezývá než se nadechnout a počkat, až váš andílek přestane běsnit. Je samozřejmě potřeba mu už vysvětlovat některé věci, protože v tomto věku už dítě rozumí. Dobrým slovem ale většinu dětí nevychováte, a tak i když neradi, mnozí rodiče poprvé plácnou své dítě přes zadek.

Tady se objeví první protesty odpůrců tělesných trestů. Jenže mnozí rodiče mají moc dobře vyzkoušeno, že vysvětlování nikam nevedlo a dítě si veselo do rodičů kopalo dál. V takovém případě je většinou bohužel jedno plácnutí na zadek to jediné co vám momentálně pomůže. Rozhodně nejde o žádné týrání, jak se někteří lidé tváří. Takové rady většinou udílí bezdětní lidé nebo lidé, kteří vychovali ze svých dětí bezohledné jedince, kteří jsou přesvědčeni že můžou všechno. Vychovat dítě je velmi těžké. Je ale nutné se naučit být v klidu za každé situace. Jedině tak si s dítětem vybudujete vztah, kde vám bude věřit a přijde za vámi s každým problémem.